Benátky – cesta po vlastní ose

Benátky, Venice, Venezia

Cesta do Benátek a město samotné, zdá se být dost fádní. Opak je však pravdou. Záleží na každém cestovateli, jak výlet pojme. S kamarádkou, také studentkou, tedy i ve stejné finanční situaci, jsme se rozhodly pro tu nejlevnější variantu- tedy navrhnout, naplánovat a zorganizovat cestu za pomoci vlastních sil fyzických i psychických. Tady je pár postřehů, které jsme nasbíraly.

Termín je základ

Když se shodnete na termínu, máte z půlky vyhráno. Nám se osvědčila doba kolem poloviny září. Nikde jsme netvrdly v zácpách turistů, nikde jsme nestály fronty a počasí v tu dobu je ještě super.

Ubytování v Benátkách je další oříšek. Můžete se prodírat nespočtem portálů, nabízejících neskutečně vysoké ceny za ubytování přímo ve městě. Pro studentky smůla. Nabízí se přilehlé městečko, malebné a dosti živé Mestre. Místní hoteliéři jsou naprosto smíření s tím, že lidé se zde ubytovávají především kvůli blízkosti Benátek, které jsou hned za mostem, v dopravní špičce maximálně ve vzdálenosti dvaceti minut. Jsou taky perfektně zařízení a kyvadlová doprava pouze pro obyvatele konkrétního areálu, hotelu či resortu, není výjimkou. Přitom jsou ceny pro průměrné české studentky přímo jako na míru.

Tady ale pozor. Každý si jistě na těch nejznámějších portálech pro výběr ubytování, dokáže vybrat místo podle svých představ. Jediné, co si ale musíte ohlídat, je termín. Nejde si něco zarezervovat, že si to ještě později změním, přece dva týdny v tříměsíčním předstihu nic neznamenají. Omyl!!! Na takovýchto portálech se ceny zvedají úžasným tempem, že by jeden nevěřil. Dva týdny otálení mě bohužel stály třetinu původní ceny ubytka navíc, jenom proto, že jsem posunula pobyt o dva dny. K ubytování už jen dodám- prohlížejte si galerie, házejte dotazy do googlu, prověřujte. Není třeba se bát ani kempů (vlastní zkušenost), ale je nutné si o místě něco najít, což nezabere ani deset minut.

Doprava

Teď přichází na řadu cesta samotná. V úvahu přichází několik variant. Je jen na Vás, co zvolíte, u každé z možností je jiný poměr pohodlí-cena-čas-dobrodružství.

Letadlem

Nejrychlejší je určitě letecká varianta. Po troše pátrání se Vám jistě podaří najít přímý let, kterým jste v Benátkách na letišti Marco Polo za hodinu dvacet. Cena už je horší. Pokud doopravdy nemáte čas číhat na síti na brouka v podobě super levných letenek, tak si za jednu zpáteční zaplatíte od 3500 výš.

Vlakem

Další variantou může být například vlak. To je pro hodně dobrodružné povahy, cesta je místy doopravdy nádherná, protože musíte překonat, nebo aspoň zblízka objet Alpy. Ale cenově je vlak kupodivu ještě o něco málo dražší, než letadlo a o časové náročnosti nemluvě. Autobus bych tady zavrhla. Na ten bych narazila asi jen v případě, kdybych si zaplatila zájezd.

Autem

Poslední z možností je tedy auto. To je i naše volba. Pečlivými výpočty jsem došla k závěru, že naším mini autíčkem, při spotřebě 5,6 litrů na 100 km, bych se do Itálie a zpět mohla dopravit zhruba za cenu jedné zpáteční letenky a to počítám i výlety po okolí. Cestu lze naplánovat tak, aby člověk nemusel platit ani tolik na mýtném. V hodně zemích EU jsou dálniční známky drahé, ale lze se tomu vyhnout, pokud se spokojíte s o úroveň nižší cestou, stále stejně dobře udržovanou. Natrefíte i na mnoho mýtných bran, kdy se mýto platí jednorázově za přejezd určitého úseku. Dost často to bývají tunely v horách. Tady jsem si jednou musela zanadávat na cenu, ale ten výhled po výjezdu mi to dokonale vrátil. Horské cesty jsou v Alpách dechberoucí, škoda jen, že se tam nedá zastavit (ani to nezkoušejte). Časově nás to vyšlo asi na půl dne.

Zdá se to dost, ale jeden řidič to prostě rychleji nedá. Spát se musí a kdo tvrdí, že ne, hazarduje. Se spánkem v autě taky pozor, v některých zemích to nemají rádi. Ale s větou „padal na mě mikrospánek a v rámci zachování bezpečnosti jsem si musela odpočinout“, Vás nikdo dál na silnici nevyžene. A prosím, nespěte jinde než na odpočívadlech nebo parkovištích u benzínek. Je to jinak dost psycho. Zkusily jsme to a vydržely jsme tam deset minut s očima dokořán, poslouchajíc, jestli kolem nás nikdo nechodí a nechce se vloupat. Nikdy více!

Zdá se toho být moc, to chápu, ale stojí za to plánovat. Každý máme doma internet, večer si k němu už tak často sedáme a brouzdáme, tak proč ten čas nezužitkovat. Naplánovat takovou cestu se mi podařilo v součtu za tři hodiny plus mínus. Nejdéle jsem seděla nad seznamem, co všechno si musíme zařídit a zabalit. Jinak to nic těžkého není.

Benátky jsou nádherné, občas hlučné, jindy bez hlásku, jen všudypřítomná voda. Zdaleka nejlepším způsobem jak si je užít co nejvíc – je jednoduše bloudit. Dobře, částečně cíleně, s hrubou turistickou mapou. Ale kouzla zapadlých uliček si nepovšimnete s turistickým průvodcem a sluchátky na uších, v ruce fotoaparát cvakající snad nepřetržitě.

Tak vzhůru do plánování!

Autor : Terouš

%d blogerům se to líbí: