Barcelona – co v průvodci nenajdete

A je to tady! Po tom všem pracovním a rodinném kolotoči, kdy naši potomci vylétli z hnízda, je to první dovolená bez dětí a první dovolená letadlem. Nervy jsou na pochodu, ale určitě si jí užijeme. Alespoň já si dávám ten závazek. Balení tolik neřeším, nejedeme nakonec světa a bude-li něco scházet, vše se dá případně na místě dokoupit. Ještě nezapomenout na pojištění, cestovní doklady a nějakou tu finanční hotovost s sebou. Neustále vše kontroluji a kontroluji i manžela, kterému to jde samozřejmě na nervy. “Jsi paranoidní, dej mi už s tím pokoj, nebo ještě něco přivoláš……” několikrát mě upozornil.

Gaudí

Paranoidní nervák

Jsem nervák, možná až příliš. Z toho, že bychom na letiště dorazili pozdě, bez dokladů, nebo bez peněz. Z toho, že doklady ztratíme, nebo nás někdo okrade. Že budeme muset něco někde řešit, když naše jazykové schopnosti jsou téměř nulové. Několikrát kontroluji všechny potřebné doklady a zipy na kabelkách. Asi jsem vážně paranoidní. Nakonec k mé velké úlevě, usedáme do letadla směr Girona. Dovolená plná očekávání z nevšedních zážitků začíná. Čeká nás týden lenošení a krásných výletů. Barcelona mě láká nejvíc a moc se na ni těším.

To jsme ještě netušili, že půldenní výlet do Barcelony bude pro nás nezapomenutelným zážitkem na celý život.

Pojedu za dámu!!!

Pojedu za dámu, řekla jsem si a připravila si svoje oblíbené bílé, proužkované šaty. Ještě před odjezdem jsem si na trhu honem koupila krásný bílý klobouk, který se mi náramně k šatům hodil.  Měla jsem ze sebe radost a hrozně jsem se těšila. První zastávka autobusu, vedro na padnutí, zdá se mi, že slyším křičet papouška a jsem ráda, že mám klobouk. Barcelona to je Sagrada Familia, Gaudího stavby, Tore Agbar, nebo gotická čtvrť Barri Gòtic. Je toho opravdu hodně a abychom toho viděli co nejvíce, vše absolvujeme v poklusu. Když po několika hodinové okružní jízdě autobus zastaví u stadionu Camp Nou, konečně dostáváme rozchod.  Někteří jdou na prohlídku stadionu, ostatní mají volno. Mě fotbal moc nebere, tak se vydáváme do Parc de Pedrables, BarcelonaChvilku se tam schováme v chládku a odpočineme si, bylo naším zbožným přáním.  Krásné fontánky s čistou vodou, nádherná zahrada plná palem a okrasných dřevin byla jako balzám  v tom rozpáleném dni. “Pojď sedneme si tu chvilku na lavičku” vyzvala jsem manžela a ten okamžitě souhlasil. S úlevou, že máme ještě skoro hodinu na relax, usedáme. Následující běh událostí se odehrál, jako ve špatně natočené grotesce.

Že by konečně chvilka klidu?

papousci1

Sotva jsem dosedla a pomalu se začínala oddávat té oáze klidu, něco mi přistálo na kolenou. Něco zeleného, mazlavého a dosti zapáchajícího. Otřesená, jsem se naklonila, abych si prohlédla tu nadílku. Vzápětí se mi  to samé sneslo zezadu na hlavu, záda a mého manžela. Zkrátka slovy soudruha z Pelíšků  – “nebyl čas, zjišťovat kdo je kdo, no prostě, ….byly to  dvě dávky”. Pak jsem je zahlédla. Zelené papoušky. Nevím jak dlouho si to ty potvory zelený střádaly, ale měli jsme to všude. Ve vlasech, na zádech, za výstřihem, v botách v kabelce a můj krásný, nový klobouk ….., škoda mluvit. Bála jsem se pohnout, jestli nepřijde ještě něco dalšího. Když do něčeho šlápneš, nebo tě to po….., znamená to prej prachy. Ale ne u každého to funguje stejně, jak se později ukázalo.papoušci

Představila jsem si, že nastupuji zpět do vyhřátého autobusu, plného lidí, já ještě chvíli před tím za dámu a momentálně od hlavy k patě po….. Bylo mi do breku. Kolem procházející manželský pár, se nás ujal. Byli to japonci, ale v tom zmatku jsem si ani nevšimla, jestli mluví japonsky, španělsky, nebo anglicky. Najednou mi jazyková bariéra nepřišla vůbec důležitá. Paní nám nabídla vodu v lahvi a kapesníčky, které v ní máčela, její manžel utíral mého manžela, můj manžel utíral mě a já si myla nohy v kašně. Velmi komické. Rozesmála jsem se na celé kolo a nemohla se zastavit. Pohled mého manžela vysílající ke mě signály, abych se zklidnila, mně vrátil do reality. Třeba nám to nese prachy.

Musím si koupit nové šaty

Po částečné očistě a ” thank you very much” směřující našim zachráncům jsme osaměli. Čas odjezdu se blížil. Koupím si někde nové šaty, napadlo mě okamžitě, takhle nemůžu do autobusu. Hned jsem ale tuto myšlenku zavrhla. U stadionu Camp Nou totiž bohužel prodávají pouze fotbalové dresy, žádné obchody nikde široko, daleko. Do autobusu jsem se plížila poslední, manžel na tom byl o poznání lépe, tak mě kryl. Zelené skvrny na mých šatech byly totiž nepřehlédnutelné. Papoušci přehlušili mého oblíbeného Armaniho několikanásobně, ale snažila jsem se dělat, že tam vůbec nejsem.

Znamená to prachy

Když do něčeho šlápneš, znamená to prachy. Už jsem se na ně skoro těšila. Ale my musíme mít vždycky něco extra. Výlet pomalu pokračoval a já se snažila být nenápadná. Před vstupem do podmořského akvária se vybíralo vstupné. Hrnu se tedy jako první platit, abych to měla co nejdříve za sebou, vyndavám peněženku a sahám pro stoeurovku, která tam čeká.

Jenže …… ona tam vůbec nečeká!!! A nečeká tam ani ta padesátka, obě naposledy viděné v peněžence na trhu, když jsem kupovala klobouk. Dodnes nechápu, jak zrovna mě se tohle mohlo stát, Jak mi to mohli vytáhnout z peněženky. Mě, paranoidní úzkostlivce,  která desetkrát všechno kontroluje.

Ponaučení

Barcelona je krásné město. Určitě se tam ještě někdy vrátím i když klobouk i šaty jsem musela vyhodit. Ale pro příště si dám větší pozor na ty potvory zelený. A slovo Barcelona ve mě stále evokuje pocit být ve střehu, jestli zas odněkud něco nepřilítne.  A budu ještě víc sledovat své osobní věci, jestli to ovšem v mém případě ještě víc jde. Španělští chmatáci jsou opravdu vyhlášení.  A pokusím se raději, už nic nepřivolávat.

Autor : Montis

Nabídka zájezdů do Španělska –     ««ZDE »»

 

Add Comment

%d blogerům se to líbí: